Перевод: с латинского на все языки

со всех языков на латинский

significatio

  • 21 principalis

    prīncipālis, e (princeps), I) der erste, ursprüngliche, causae, Cic.: significatio, Quint.: verba, Gell. – II) übtr., der erste, vornehmste, hauptsächlichste, A) im allg.: vir, Apul.: quaestio, Quint.: principale fuit, Hauptsache, Sache von Wichtigkeit, Plin. – Compar. principalior, Tert. adv. Marc. 4, 36 u. de anim. 43. Boëth. in Aristot. praedic. 1. p. 113; p. 541; p. 1323. – Superl. principalissimus, Hilar. de synod. 18. – B) insbes.: 1) zum Ersten im Staate-, zum Fürsten (Kaiser) gehörig, fürstlich, kaiserlich, curae, Plin. pan.: maiestas, Suet. – 2) zu den principes (als Soldaten, s. 1. prīncepsno. II, B, 4) gehörig, Veget. mil. 2, 15, 1. – 3) zum Hauptplatze im Lager (principia) gehörig, porta pr. dextra, sinistra, das rechte, linke Seitentor des Lagers, Liv.: pr. via, die breite Querstraße des Lagers, Liv. – 4) subst., principālis, is, m., der Vorsteher, a) übh.: officiorum (der Beamten), Cod. Iust. 9, 51, 1. – b) der Oberälteste des Magistrates einer Munizipalstadt, Symm. epist. 9, 1. Callistr. dig. 48, 19, 27. § 1. – c) ein niederer Offizier, Macer dig. 49, 16, 13. § 4.

    lateinisch-deutsches > principalis

  • 22 propinquus

    propinquus, a, um (prope), nahe, I) dem Raume od. der Lage nach, angrenzend, anstoßend, provincia, Cic.: praedium, Cic.: Etruriae arva, Liv.: propinqui urbis montes, Nep.: pr. tumultus, in der Nähe, Nep.: nullus pr. metus, Gefahrlosigkeit in der N., Liv.: propinquius exsilium, Ov.: m. Dat., domus foro propinqua, Sall.: flumini propinqua loca, Sall.: pr. castris hostium promunturium, Liv.: pr. cubiculo hortus, Liv.: m. Abl., litora Italiā propinqua, Sall. hist. fr. 4, 31 Kr. (Dietsch 4, 10 Italiae): m. inter se, colles duo propinqui inter se, einander benachbarte, Sall. Iug. 98, 3: u. so duae insulae propinquae inter se, Sall. hist. fr. 1, 61 (61). – subst. (doch im Sing. nur mit Praepp.), in propinquo esse, in der Nähe sein, Liv.: ex propinquo cernere, cognoscere, aus, in der Nähe, Liv.: ne praedanti us ex propinquo hostis instaret, Sall. fr.: Plur., oppido propinqua, die nächste Umgebung der Stadt, Sall.: per omnia propinqua, nahe gelegenen Punkte, Amm.: propinquorum incuriosi longinqua sectamur, Plin. ep., s. longinquus. – II) übtr.: A) nahe, der Zeit nach, reditus, Cic.: mors, Cic.: spes Capuae potiundae, Liv.: propinquā vesperā, als der A. nahte, Tac. – B) auf andere Verhältnisse übtr.: 1) der Ähnlichkeit nach, nahekommend, ähnlich, significatio, Gell.: quae propinqua videntur et finitima, Cic.: m. Dat., si qui (motus) finitimi et propinqui his ac talibus animi perturbationibus, Cic.: m. inter u. Akk., propinquiora genere inter se verba, Varro LL. 10, 8. – 2) der Verwandtschaft od. Verbindung nach, nahe, nahe stehend, nahe verwandt, cognatio, Cic.: cognatione propinquā coniunctus, Nep., sibi iuncti, Suet.: consanguinitate propinquus, verschwistert, Verg.: affinitates et propinquae iam cognationes, Liv.: m. Dat., propinquus principi sanguis, Tac.: tibi genere propinqui, Sall.: poet., bella propinqua, mit den Verwandten, Ov. – subst., der Verwandte, die Verwandte, tot propinqui, Cic.: Vestalis, huius propinqua, Cic.: maior aliqua natu propinqua, Tac. dial. – u. übh. propinqui = Näherstehende (Ggstz. longinqui, Entfernterstehende), Cic. Mil. 76. – / In Hdschrn. u. Ausgg. auch propincus geschr., zB. Liv. 21, 53. § 7 u. 11.

    lateinisch-deutsches > propinquus

  • 23 tautologia

    tautologia, ae, f. (ταυτολογία), Bezeichnung eines Gedankens durch mehrere gleichbedeutende Ausdrücke, die Tautologie, rein lat. eadem pluribus verbis significatio (Mart. Cap. 5. § 535), Charis. 271, 16. Diom. 450, 16. Anecd. Helv. 174, 3 (griech. b. Aquil. Rom. de fig. sent. § 39). Gloss. IV, 290, 19 u. V, 395, 45.

    lateinisch-deutsches > tautologia

  • 24 activus

    āctīvus, a, um (ago), I) im Handeln od. im Tun bestehend, tätig, philosophia, d.i. die praktische (Ggstz. contemplativa), Sen.: pars (Ggstz. spectativa), Quint.: elementum (Ggstz. patibile), Lact. – II) eine Tätigkeit bezeichnend, aktiv (Ggstz. passivus), verbum, coniunctio, significatio od. vis, spät. Gramm.

    Ausführliches Lateinisch-deutsches Handwörterbuch > activus

  • 25 denuntiatio

    dēnūntiātio, ōnis, f. (denuntio), die Ankündigung, das Kundtun, die Anzeige, das Ansinnen, die Anforderung, die Erklärung, Androhung, Drohung, I) im allg., m. subj. Genet., den. Catilinae, Cic.: den. paucorum, universae civitatis, Liv. – m. obj. Genet., den. periculi, Cic. u. Caes.: ingentis terroris, Liv. – absol., hāc denuntiatione conterritus, Liv., od. territus, Iustin.: et denuntiatio et castigatio insanos coërcuit, Sen.: Plur., mortalium denuntiationes (Anforderungen), Arnob. adv. nat. 5, 3. – II) insbes.: a) als publiz. t. t., den. belli, die Androhung des Kr., die Kriegserklärung, Drohung mit Krieg, Cic. u.a.: ebenso den. armorum, Liv.: u. citra hanc denuntiationem (vorher geht bellum minitari), Quint. – b) als gerichtl. t. t., α) die Angabe, Aussage des Angebers vor Gericht, accusatorum denuntiationes, Suet. Aug. 66, 2. – β) den. testimonii, das Ansinnen, die Zumutung einer Zeugenaussage, Cic. Flacc. 14 u. 18. – γ) die vorläufige Ankündigung, daß man jmd. vor Gericht verklagen od. daß jmd. vor Gericht erscheinen solle, Symm. ep. 10, 36 u. ICt. – c) die Verordnung, contra denuntiationem senatus occīdi, Liv. epit. 64. – d) die Voranzeige von etw. Zukünftigem, quae est enim a dis profecta significatio et quasi denuntiatio calamitatum? Cic. de div. 2, 54: manifestā denuntiatione quietis territus, warnende Voranzeige eines
    ————
    Traumes, Vell. 2, 70, 1.

    Ausführliches Lateinisch-deutsches Handwörterbuch > denuntiatio

  • 26 impersonalis

    im-persōnālis, e (in u. personalis), unpersönlich, verba, Charis. 253, 5: verborum significatio, Diom. 337, 34: verborum modus, Diom. 341, 21.

    Ausführliches Lateinisch-deutsches Handwörterbuch > impersonalis

  • 27 inveterasco

    inveterāsco, āvi, āscere (invetero), alt werden, I) im allg.: a) v. Lebl.: α) v. konkr. Subjj., nardo colos, si (nardus) inveteravit, nigriori melior, Plin. 12, 44. – β) v. abstr. Subjj., auf die lange Bank geschoben werden, si (res) inveteravit, actum est, Cic. ep. 14, 3, 3. – b) v. Pers., alt-, grau werden, inveteraverant hi omnes compluribus Alexandriae bellis, Caes. b. c. 3, 110, 6. – II) prägn., veraltern, a) v. Lebl., veraltern, sich einnisten, einwurzeln, fest wurzeln, sich festsetzen, sich einbürgern, gang und gäbe werden, α) v. phys. Übeln, si (res, die Krankheit) inveteraverit, Cels.: ubi inveteraverunt dolores, Cels.: ubi inveteraverit malum, Cels.: ulcus enim vivescit et inveterascit alendo, Lucr. – β) v. anderen, bes. abstr. Subjj., novas (fabulas) qui exactas feci ut iuveteraverint, Ter.: neque indulgendo inveterascere (zu einem alten Schaden werde) eorum aes alienum patiebatur, Nep.: sive illa (mala) ante provisa et exspectata sint sive inveteraverint, Cic.: cum autem hic fervor concitatioque animi inveteraverit, Cic.: ut hanc inveterascere consuetudinem nolint, Caes.: inveteravit iam opinio perniciosa rei publicae, Cic.: quorum iam nomen et honos inveteravit, Cic.: irroboravit inveteravitque (ist eingewurzelt und gang und gäbe geworden) falsa atque aliena verbi significatio, Gell.: quae (macula) iam insedit ac nimis inveteravit in populi Romani no-
    ————
    mine, Cic.: res nostrae litterarum monimentis inveterascent et corroborabuntur, Cic.: passiv medial, inveterata licentia, Suet. Nero 16, 8: m. Dat., quorum iam nomen et honos inveteravit et urbi huic et hominum famae et sermonibus, ist eng (fest) verwachsen mit usw., Cic. Sull. 24: unpers., intellego in nostra civitate inveterasse (die Gewohnheit eingewurzelt ist) iam bonis temporibus, ut splendor aedilitatum ab optimis viris postuletur, Cic. de off. 2, 57. – b) v. Pers., sich einnisten, sich festsetzen, festen Fuß fassen, sich stehend aufhalten, populi Romani exercitum hiemare atque inveterascere in Gallia moleste ferebant, Caes. b. G. 2, 1, 3: quibus quisque in locis miles inveteraverit, Caes. b. c. 1, 44, 3.

    Ausführliches Lateinisch-deutsches Handwörterbuch > inveterasco

  • 28 irroborasco

    ir-roborāsco, āvī, ere (in u. roborasco), Stärke bekommen, einwurzeln, irroboravit inveteravitque (ist eingewurzelt u. längst gang u. gäbe geworden) falsa atque aliena verbi significatio, Gell. 1, 22, 1.

    Ausführliches Lateinisch-deutsches Handwörterbuch > irroborasco

  • 29 obrepo

    ob-rēpo, rēpsī, rēptum, ere, herzukriechen, -schleichen, I) eig., beschleichen, überraschen, absol., Tibull. 1, 9 (8), 59. Flor. 4, 10, 2: Gallos in obsidione Capitolii obrepentes per ardua depulerat, Gell. 17, 21, 24. – mit Dat., feles obrepunt avibus, Plin.: Cratippus inscientibus nobis obrepit, Cic. fil. in Cic. ep. – II) übtr.: A) heranschleichen, überraschen, überrumpeln, überfallen, mors obrepit interim, Plaut.: obrepsit dies, Cic.: ad honores, sich Ehrenstellen erschleichen, Cic.: nullae imagines obrepunt in animos dormientium extrinsecus, Cic.: operi longo fas est obrepere somnum, Hor.: senectus adulescentiae obrepit, Cic.: vitia nobis sub virtutum nomine obrepunt, Sen.: mit Acc. (s. Brix Plaut. trin. 61), tu me imprudentem obrepseris, Plaut.: tacitum te obrepet fames, Plaut. – unpers., ignoratione obreptum est (geschah es unvermerkt), ut sacrificantibus nobis eam secum mater inferret, Cypr. de laps. 25. – B) übertölpeln = hintergehen, täuschen, obrepsisse videtur Servio falsa... significatio, Gell. 6, 12, 4. – unpers., oft bei den ICt., zB. licet obreptum fuerit praetori, Thryphon. dig. 26, 7, 55. § 4. – Vulg. Nbf. obripo, wovon obripit, Ven. Fort. vit. S. Mart. 4, 5: obripiat, Ven. Fort. app. 23, 19.

    Ausführliches Lateinisch-deutsches Handwörterbuch > obrepo

  • 30 passivus

    1. passīvus, a, um (v. pando), I) allenthalben-, überall befindlich, morsus, Apul.: nomen dei, mehreren zukommend, -beigelegt, Tert. – II) übtr., untereinander gemengt, congeries, Apul. met. 6, 10, s. dazu Hildebr. – subst., passivi = populares, Augustin. c. Adamant. 24; vgl. Schol. Iuven. 8, 182.
    ————————
    2. passīvus, a, um (v. patior), passiv, I) empfindsam, der Empfindung und der Affekte fähig, Apul. u.a. – II) insbes., als gramm. t. t., passiv (Ggstz. activus), significatio, constructio, Gramm.: verba, Gramm.

    Ausführliches Lateinisch-deutsches Handwörterbuch > passivus

  • 31 perpetuus

    perpetuus, a, um (peto), aneinanderhangend, ununterbrochen, in einem fort gehend, -dauernd, fortlaufend, stetig, sich überall berührend, I) im allg.: a) im Raume u. dgl.: via, durch die ganze Stadt laufender, Cic.: agmen, Cic.: munitiones, Caes.: mensae, langgereihte, Verg.: aedes, das ganze Haus in seiner vollen Ausdehnung, Plaut.: bos, lang hingestreckt, Verg.: vigiliae stationesque, Caes.: palus, Caes.: risus, Ov.: oratio, Cic.: orationes (Vorträge), Liv.: defensio contra alqm, Cic.: historia, Cic.: carmen, einen ganzen Sagenkreis besingendes (griech. κυκλικόν), Hor. u. Ov. – b) in der Zeit: α) ganz, dies, Ter.: triduum, Ter. – β) ununterbrochen, fortwährend, immerwährend, beständig, stehend, bleibend, lebenslänglich, verb. p. ac sempiternus (zB. ignis Vestae), p. et aeternus (zB. lex), perennis atque p. (zB. cursus stellarum), stabilis et p. (zB. permansio), p. et constans (zB. voluntas mea in rem publicam), alle bei Cic.: p. fenus, Cic.: p. imperia, Nep.: potestas, Liv.: imperator, tribuni, Liv.: dictator, Flor.: archontes p., Vell.: censura, Plin. pan.: centesimae, s. centesimus: quaestiones p., von einer stehenden Kommission von Richtern gehaltene U., stehende Kriminaluntersuchungen, Cic. Brut. 106. – in perpetuum modum, auf ewig, Plaut. – subst., perpetuum, ī, n., das Ununterbrochene, Stetige (Ggstz. tem-
    ————
    porale), Lact. 2, 8, 68: dah. in perpetuum, auf alle Zeit, auf immer, auf ewig (Ggstz. ad tempus), Ter., Cic. u.a.: perpetuō, adv., beständig, in einem fort, ununterbrochen, ewig, Ter., Cic. u.a.: so auch perpetuum, Stat. silv. 1, 1, 99. – II) inbes.: A) überall-, allgemein gültig, durchgängig, ius, Cic.: edictum, s. d.: nec id quidem perpetuum est, gilt immer, ist eine allgemeine Regel, Cels.: quaestio (beim Redner), die Gattung ( genus) betreffend, Cic. or. 126 (versch. v. no. I, b, β). – B) als t. t. der Augurspr.: fulmina perpetua (fort u. fort wirkende), quorom significatio in totam pertinet vitam, Sen. nat. qu. 2, 47 in. – C) als gramm. t. t.: modus p., der Infinitiv, Diom. 340, 34. – D) perpetuus Augustus, allezeit Mehrer des Reiches (als Titel der späteren Kaiser), Eutr. praef. – Compar. perpetuius, Cato oratt. 33. fr. 1 (bei Prisc. 3, 8); u. Superl. perpetuissimo curriculo, Cato oratt. 12. fr. 1. p. 45 ed. Jordan (bei Prisc. 3, 8).

    Ausführliches Lateinisch-deutsches Handwörterbuch > perpetuus

  • 32 principalis

    prīncipālis, e (princeps), I) der erste, ursprüngliche, causae, Cic.: significatio, Quint.: verba, Gell. – II) übtr., der erste, vornehmste, hauptsächlichste, A) im allg.: vir, Apul.: quaestio, Quint.: principale fuit, Hauptsache, Sache von Wichtigkeit, Plin. – Compar. principalior, Tert. adv. Marc. 4, 36 u. de anim. 43. Boëth. in Aristot. praedic. 1. p. 113; p. 541; p. 1323. – Superl. principalissimus, Hilar. de synod. 18. – B) insbes.: 1) zum Ersten im Staate-, zum Fürsten (Kaiser) gehörig, fürstlich, kaiserlich, curae, Plin. pan.: maiestas, Suet. – 2) zu den principes (als Soldaten, s. princeps no. II, B, 4) gehörig, Veget. mil. 2, 15, 1. – 3) zum Hauptplatze im Lager (principia) gehörig, porta pr. dextra, sinistra, das rechte, linke Seitentor des Lagers, Liv.: pr. via, die breite Querstraße des Lagers, Liv. – 4) subst., principālis, is, m., der Vorsteher, a) übh.: officiorum (der Beamten), Cod. Iust. 9, 51, 1. – b) der Oberälteste des Magistrates einer Munizipalstadt, Symm. epist. 9, 1. Callistr. dig. 48, 19, 27. § 1. – c) ein niederer Offizier, Macer dig. 49, 16, 13. § 4.

    Ausführliches Lateinisch-deutsches Handwörterbuch > principalis

  • 33 propinquus

    propinquus, a, um (prope), nahe, I) dem Raume od. der Lage nach, angrenzend, anstoßend, provincia, Cic.: praedium, Cic.: Etruriae arva, Liv.: propinqui urbis montes, Nep.: pr. tumultus, in der Nähe, Nep.: nullus pr. metus, Gefahrlosigkeit in der N., Liv.: propinquius exsilium, Ov.: m. Dat., domus foro propinqua, Sall.: flumini propinqua loca, Sall.: pr. castris hostium promunturium, Liv.: pr. cubiculo hortus, Liv.: m. Abl., litora Italiā propinqua, Sall. hist. fr. 4, 31 Kr. (Dietsch 4, 10 Italiae): m. inter se, colles duo propinqui inter se, einander benachbarte, Sall. Iug. 98, 3: u. so duae insulae propinquae inter se, Sall. hist. fr. 1, 61 (61). – subst. (doch im Sing. nur mit Praepp.), in propinquo esse, in der Nähe sein, Liv.: ex propinquo cernere, cognoscere, aus, in der Nähe, Liv.: ne praedanti us ex propinquo hostis instaret, Sall. fr.: Plur., oppido propinqua, die nächste Umgebung der Stadt, Sall.: per omnia propinqua, nahe gelegenen Punkte, Amm.: propinquorum incuriosi longinqua sectamur, Plin. ep., s. longinquus. – II) übtr.: A) nahe, der Zeit nach, reditus, Cic.: mors, Cic.: spes Capuae potiundae, Liv.: propinquā vesperā, als der A. nahte, Tac. – B) auf andere Verhältnisse übtr.: 1) der Ähnlichkeit nach, nahekommend, ähnlich, significatio, Gell.: quae propinqua videntur et finitima, Cic.: m. Dat., si qui (motus) finitimi et pro-
    ————
    pinqui his ac talibus animi perturbationibus, Cic.: m. inter u. Akk., propinquiora genere inter se verba, Varro LL. 10, 8. – 2) der Verwandtschaft od. Verbindung nach, nahe, nahe stehend, nahe verwandt, cognatio, Cic.: cognatione propinquā coniunctus, Nep., sibi iuncti, Suet.: consanguinitate propinquus, verschwistert, Verg.: affinitates et propinquae iam cognationes, Liv.: m. Dat., propinquus principi sanguis, Tac.: tibi genere propinqui, Sall.: poet., bella propinqua, mit den Verwandten, Ov. – subst., der Verwandte, die Verwandte, tot propinqui, Cic.: Vestalis, huius propinqua, Cic.: maior aliqua natu propinqua, Tac. dial. – u. übh. propinqui = Näherstehende (Ggstz. longinqui, Entfernterstehende), Cic. Mil. 76. – In Hdschrn. u. Ausgg. auch propincus geschr., zB. Liv. 21, 53. § 7 u. 11.

    Ausführliches Lateinisch-deutsches Handwörterbuch > propinquus

  • 34 tautologia

    tautologia, ae, f. (ταυτολογία), Bezeichnung eines Gedankens durch mehrere gleichbedeutende Ausdrücke, die Tautologie, rein lat. eadem pluribus verbis significatio (Mart. Cap. 5. § 535), Charis. 271, 16. Diom. 450, 16. Anecd. Helv. 174, 3 (griech. b. Aquil. Rom. de fig. sent. § 39). Gloss. IV, 290, 19 u. V, 395, 45.

    Ausführliches Lateinisch-deutsches Handwörterbuch > tautologia

  • 35 significare

    обнаруживать, объявлять, выражать (1. 4 § 4 D. 1. 16. 1. 65 D. 3, 3. I. 4 § 1 D. 26, 10. 1. 46 § 2 1). 27, 1);

    significatio, significatus, означение, выражение (1. 5 pr. 94. 125. 189. 195 § 1. 2. 1. 225. 233. § 2 eod. Gai. IV. 51. 134);

    significativus, обозначающий какой-нб. предмет (1. 232 eod. 1. 75 § 2 D. 45, 1).

    Латинско-русский словарь к источникам римского права > significare

  • 36 aliquī

        aliquī aliqua, aliquod, gen. alicūius, dat. and abl plur. aliquīs or aliquibus, pronom adj. indef.    [ali- + qui], some, any: si est aliqui sensus in morte praeclarorum virorum: evadit in aliquod magnum malum, T.: significatio virtutis: aliquam fallaciam portare, T.: nomen Palamedis, any rumor of the name, V.—As subst: aliqui Oppianicum gratis condemnavit: ex eo quod aliqui fecerit. —Esp., some one, one or another: ut aliquam productem moram, T.: haec aliquā ex parte habere: ad aliquod oppidum venire: non cupiditate aliquā inductus, sed, etc.: non sine aliquā spe: ire in aliquas terras, some other countries: mercaturas facere aut aliquam ob causam navigare, for any other purpose.—Praegn., some, considerable, important: quod Italiam sine aliquo volnere cepissent, without serious loss, Cs.: manca sine aliquā accessione virtus, imperfect without some addition: aliquod nomenque decusque, i. e. no mean, V.— With numerals: tres aliqui aut quattuor, some three or four.
    * * *
    I
    in some way/extent
    II
    aliqua, aliquod/aliquid PRON
    some; any; a few; a particular/certain aliqui; some other; about/like (NUM); (aliqua)

    Latin-English dictionary > aliquī

  • 37 faciō

        faciō fēcī (old fut perf. faxo; subj. faxim), factus, ere; imper. fac (old, face); pass. fīō, fierī; pass imper. fī    [2 FAC-], to make, construct, fashion, frame, build, erect, produce, compose: Lectulos faciundos dedit, T.: navīs: candelabrum factum e gemmis: de marmore signum, O.: pontem in Arare, Cs.: (fanum) a civitatibus factum, founded, L.: duumviri ad aedem faciendam, L.: statuam faciendam locare: (valvae) ad cludendum factae: comoedias, T.: sermonem: epigramma: verbum, speak: carmina, Iu.: scutis ex cortice factis, Cs.: auri pondera facti, wrought, V.—Of actions, to do, perform, make, carry on, execute: Opus, T.: officium, T.: Si tibi quid feci quod placeat, T.: proelium, join, Cs.: iter, Cs.: clamores: clamor fit: eruptiones ex oppido, Cs.: gradum: imperata, Cs.: promissum, fulfil: iudicium: deditionem, S.: fac periclum in litteris, put (him) to the test, T.: me advorsum omnia, oppose me in everything, T.: omnia amici causā: multa crudeliter, N.: initium, begin: praeter aetatem Facere, work too hard for your years, T.: perfacile factu esse, conata perficere, Cs.— To make, produce, cause, occasion, bring about, bring to pass: turbam, T.: ignem ex lignis: iniuriam, Cs.: causas morae, S.: ducis admirationem, excite, L.: luxuriae modum, impose, S.: fugam ex ripā fecit (i. e. fugavit), L.: somnum, induce, Iu.: metum insidiarum, excite, L.: silentio facto, L.: ne qua eius adventūs significatio fiat, become known, Cs.: faciam ut intellegatis: facito, ut sciam: putasne te posse facere, ut, etc.?: fieri potest, ut recte quis sentiat, it may happen: ita fit, ut adsint, it happens: faciendum mihi est, ut exponam, is incumbent: me Facit ut te moneam, compels, T.: facere non possum, quin mittam, etc., I cannot forbear: di faxint ne sit alter (cui, etc.): fac ne quid aliud cures, take care: domi adsitis, facite, T.: ita fac cupidus sis, ut, etc., be sure: iam faxo scies, T.: nulla res magis talīs oratores videri facit, quales, etc. (i. e. ut viderentur): hoc me Flere facit, O.— To make, acquire, obtain, gather, accumulate, gain, take, receive, incur, suffer: rem, T.: praedam, Cs.: pecuniam: stipendia, earn, S.: corhortīs, form, Cs.: corpus, grow fat, Ph.: viam sibi, force, L.: alqm suum, win as a friend, T.: terram suam, i. e. conquer, Cs.: vitae iacturam, Cs.: naufragium: damnum.— To make, render, grant, give, impart, confer: arbitria, H.: potestatem dicendi: sibi iure iurando fidem, give assurance, Cs.: Romanis animum, inspire, L.: copiam pugnandi militibus, L.: audientiam orationi: cui si libido Fecerit auspicium, i. e. if the whim seize him, H.: cognomen colli, L.: mihi medicinam, administer: nobis otia, V.: alcui dolorem: desiderium decemviros creandi, L.— To celebrate, conduct, give, perform, represent: cenas: res divinas: sacra pro civibus: cui (Iunoni), make offerings: vitulā pro frugibus, make sacrifice, V.: cum pro populo fieret: ut fieret, edere, L. — To practise, follow: naviculariam: mercaturas.— To make, depict, represent, assert, say, pretend: in libro se exeuntem e senatu: pugnam ex auro, V.: me unum ex iis feci, qui, etc., pretended to be: ex industriā factus ad imitationem stultitiae, L.: inpendere apud inferos saxum Tantalo: Fecerat et fetam Procubuisse lupam, V.: facio me alias res agere, make as if.—To suppose, assume, grant, admit (only imper. with obj clause): fac audisse (Glauciam): fac ita esse: fac (me) velle, V.— To make, constitute, choose, appoint, render: senatum firmiorem vestrā auctoritate: heredem filiam: exercitum sibi fidum, S.: iter factum conruptius imbri, H.: hi consules facti sunt: ex coriis utres fierent, S.: Candida de nigris, O.: si ille factus esset, had been chosen (consul): alqm certiorem facere, inform ; see certus: ne hoc quidem sibi reliqui facit, ut, etc., does not leave himself so much character.—Pass., to become, be turned into, be made: fit Aurum ingens coluber, V.: sua cuique deus fit dira cupido? V.— To put in possession of, subject to, refer to: omnia quae mulieris fuerunt, viri fiunt: omnem oram Romanae dicionis fecit, L.: dicionis alienae facti, L.— To value, esteem, regard, appraise, prize: parum id facio, S.: te maxumi, T.: quos plurimi faciunt: voluptatem minimi: dolorem nihili: istuc Aequi bonique facio, am content with, T.— To do (resuming the meaning of another verb): cessas ire ac facere, i. e. do as I say, T.: oppidani bellum parare: idem nostri facere, S.: ‘evolve eius librum’—‘Feci mehercule:’ bestiae simile quiddam faciunt (i. e. patiuntur): aut facere aut non promisse, Ct.: Sicuti fieri consuevit, to happen, S.— To do, act, deal, conduct oneself: Facere contra huic aegre, T.: tuis dignum factis feceris, will act like yourself, T.: bene: adroganter, Cs.: per malitiam, with malice: aliter, S.: facere quam dicere malle, act, S.: mature facto opus est, prompt action, S. — To act, take part, take sides: idem plebes facit, S.: idem sentire et secum facere Sullam: cum veritas cum hoc faciat, is on his side: nihilo magis ab adversariis quam a nobis: eae res contra nos faciunt: adversus quos fecerint, N.— To arrange, adjust, set: Vela, spread, V.: pedem, brace, V.— To be fit, be useful, make, serve, answer, do: Ad talem formam non facit iste locus, O.: ad scelus omne, O.: Stemmata quid faciunt? avail, Iu.
    * * *
    I
    facere, additional forms V
    do, make; create; acquire; cause, bring about, fashion; compose; accomplish
    II
    facere, feci, factus V
    do, make; create; acquire; cause, bring about, fashion; compose; accomplish

    Latin-English dictionary > faciō

  • 38 APPELLATIO (APPELLATION)

    имя, наименование; отлично от сигнификации и суппозиции. У Боэция это именование сказуемых, обозначающих роды вещей. По Абеляру, форма обозначения, употребляющаяся при второй импозиции (см.: Петр Абеляр. Глоссы к «Категориям» Аристотеля. Т. 1. С. 410 наст. изд.). Указание на обозначаемое предмета, на референциальное значение общего термина, отличное от смыслового. См. DESIGNATIO, SIGNIFICATIO, SUPPOSITIO, SUPPOSITUM.

    Латинский словарь средневековых философских терминов > APPELLATIO (APPELLATION)

  • 39 UNIVERSALIA (COMMUNIA) (UNIVERSALS)

    общее, всеобщее, универсалии. Проблема универсалий возникла в античной философии. Обсуждение ее продолжилось в раннехристианской мысли, для которой она имела основополагающее значение в связи с идеей творения мира по Слову. Будучи всеобщим, Слово двуосмыслило идею универсалий: как общего для человека и как общего для Бога, имея онтологическое значение. Сначала неоплатоник Порфирий, проанализировал точку зрения Аристотеля, во «Введении» к его «Категориям» сформулировал эту проблему: «Существуют ли они самостоятельно или же находятся в одних только мыслях, и если они существуют, то тела ли это или бестелесные вещи, и обладают ли они отдельным бытием или же существуют в чувственных предметах и опираясь на них» (Порфирий. Введение к «Категориям» //Аристотель. Категории. М., 1939. С. 53). Позднее ее анализ стал развиваться в трех направлениях, которые в конце Средневековья получили названия реализма (общее до вещей, ante res), концептуализма (общее в вещах, in rebus) и номинализма (общее после вещей, post res) и которые по сути представляли разные аналитические задачи. Если реалистическое направление в основном исследовало проблему самостоятельного существования универсалий в Божественной мысли, которая вместе есть Бытие, Истина и Слово, то концептуализм исследовал проблему связи двух сущих, благодаря которой осуществлялось причащение земного мира горнему, обнаруживались степени присущности существования бытию. Номинализм, представлявший общее имя результатом человеческой договоренности, появился как предтеча дисциплинарного разделения теологии, философии и науки и в самостоятельное направление сложился к XIV в. с появлением идеи однозначного бытия. Универсалии, по Августину, есть Закон и Слово Божие, открытые людям в ходе истории. Общее - это повтор и тождество смыслов и значений сказанного, свидетельствующих о воздействии одного и того же духа. На этом основании для него перевод Септуагинты является более предпочтительным, чем перевод Библии одним Иеронимом, потому что сказанное многими есть свидетельство того, что «как бы едиными устами проявился тот же самый единый Дух» (Августин. О Граде Божием. 1994., Т. 4. С. 72). В основании знания лежит личный, непосредственный опыт, согласованный с тем общим, что его связывает с опытом других. Связь обеспечивается Писанием - произведением универсально-личностным, несущем в себе возможности верификатора, связанного с живым субъектом и истребующего отклика. Боэций в решении этой проблемы занял концептуалистскую позицию: родовые сущности, или субстанции, являясь именами, существуют в конкретной вещи, хотя мыслятся помимо тел. Универсалия целиком и полностью находится в ней, что подчеркивает ее внутреннее происхождение. Единичное при такой тесной связи с субстанцией предстает как субъект-субстанция (см. SUBSTANTIA SUBIECTA). Имя субстанции в таком случае двуосмысливается: оно не просто прилагается к вещам, имеющим разные определения, а прилагается к вещи, внутри самой себя двуосмысленной, ее имя может быть и ее собственным именем, и именем субстанции, что Боэций назвал эквивокацией (см. AEQUIVOCATIO). В делении рода на наивысший (то, больше чего нет) и подчиненный (вид) Боэций обнаружил эквивокативность самих понятий, которые представляют степени общности и традиционно связаны с теорией определений. Однако, по Боэцию, определению подлежат индивиды и подчиненные роды (виды), поскольку определение возможно на основании рода. Наивысшие роды могут быть только описаны через собственные признаки, способствующие пониманию, но не являющиеся понятиями. Общим для наивысших родов оказывается имя бытия: «О каждом из них можно сказать, что он есть. Ведь субстанция есть, и качество есть, и количество есть, и то же самое говорится обо всех остальных. Глагол „есть" говорится обо всех одинаково, но при этом им всем присуща не какая-то одинаковая субстанция или природа, но только имя» (Боэций. Комментарий к Порфирию // Боэций. Утешение философией. С. 11-12). Поскольку же наивысший род целиком и полностью входит в единичную вещь, в итоге создаются логические основания для ее неопределенности; определения этой вещи через подчиненные роды охватывают ее не полностью, но выражают направленность логического внимания на ее некие статусы. Универсальными оказываются только имена. Представлением эквивокативности имени как универсалии задается не эманационная, а креативная модель мира. Имя есть связь двух миров: Божественного и человеческого. «Божественная душа», которая понимает недоступное чувствам, дает имена «рассуждениям разума, тем самым делая его понятным» (там же. С. 6). Роль универсального транслятора имен, обеспечивающего не только связи между вещами и способами их интеллектуального выражения, но и возможности смысловых преобразований осуществляют акцидентальные признаки.

    Конец XI в. знаменуется «спором об универсалиях». Предметом обсуждения были идеи сходства и тождества вещей (сведение их в одно, собирание, collectio) и их отличие, возможности их универсальной выраженности. Номиналистические идеи Росцелина, касающиеся отношений единства и троичности Бога, были направлены на выработку доказательной точности. Росцелин поставил проблему возможности конвенционального существования универсалий. Эта проблема выражена в виде вопросов: 1) если в реальном бытии Бога нет никакой различенности, то его понимание как Троицы не есть ли дело конечных людей, и потому приложение к Нему универсальных имен конвенционально? 2) если речь идет о реальном, а не словесном различении Божественных Персон, то нельзя ли допустить троичность субстанций? 3) если трех лиц не может быть там, где нет трех вещей, а трех вещей нет там, где нет множества, то возможна ли троичность там, где нет множества? 4) можно ли утверждать, что Бог Отец, Бог Сын и Бог Дух Святой тождественны, если у не имеющих множества Лиц не может быть даже подобия? Ведь подобие предполагает несходство, а сходство предполагает наличие разных вещей; 5) тождественны ли выражения «троичный Бог» («троичная субстанция») и «три Бога» («три субстанции»), «три речи» и «тройная речь», если учитывать, что выражение «двойной удар» означает два удара? 6) почему имя «Бог» - единичное имя, а не универсалия, если существует множество различенных субъектов, им предицируемых: Отец есть Бог, Сын есть Бог, Святой Дух есть Бог? (См.: Петр Абеляр. Теология Высшего блага // Петр Абеляр. Тео-логические трактаты. С. 174-177).

    Ансельм Кентерберийский выводил универсалии из души и высказывающей речи. Он фиксирует логическое внимание на укорененности любого обозначения вещи в Божественном уме. У Ансельма всякая субстанция понимается как универсалия, однако если номиналисты рассматривали субстанциальное имя как однозначное, то у Ансельма и имя субстанции, и понятие существования эквивокативно: субстанция - это и род в родо-видовых отношениях, существующая в единичных вещах (телах), и Божественная сущность, понятая как «вечный, недвижный, неизменный, простой, неделимый Дух» (Ансельм Кентерберийский. Монологион // Ансельм Кентерберийский. Соч. С. 77). Ансельм полагает, что единство двух субстанций осуществляется актом интеллектуального «схватывания», или конципирования, которое выражено в высказывании и благодаря которому обнаруживается истина, которая определяется как «правильность, воспринимаемая одним лишь сознанием» (Ансельм Кентерберийский. Об истине // Там же. С. 186). Любая вещь существует потому, что было высказано, что она существует (там же. С. 169). Истина, или правильность, одна, неизменна и не зависит от обозначения (см. SIGNIFICATIO). Она не исчезает при исчезновении обозначения. Напротив, только в соответствии с нею требуется обозначение того, что должно быть обозначено, а поскольку истина и слово суть одно, то и сама истина требует обозначения того, что должно быть обозначено. Обозначение требуется для перевода единого универсального в разнообразное. Следовательно, по Ансельму, не потому существует много правильных обозначений и соответственно много единичных правильностей, что есть много вещей, а напротив: вещи существуют правильно в том случае, когда они существуют согласно должному, что свидетельствует о том, что у них одна правильность, или истина. Сами вещи и их обозначения существуют благодаря ей, которая существует не в вещах (позиция концептуализма) и не из них (позиция номинализма), а сама по себе до и вне вещей. В основе концепции Петра Абеляра лежит идея концепта (см.: CONCEPTUS), связанного с анализом речевого высказывания, что предполагало разделение словесности на язык и речь. Опора на речь позволила определить позицию Абеляра как сермонизм, или диктизм. Универсалии, по Абеляру, - не вещь и не имя вещи. Это их всеобщая, звуком выраженная связь. Способом, позволяющим осуществить такую связь, является возможность 1) превращения общего в вещь и 2) обнаружения его как вещи и не-вещи. Логически эту возможность предоставляет глагол «есть», предоставляющий несколько форм связи: 1) действие, отсылающее к предикации вещи, 2) отождествление («есть» это то). Вещь при этом исчезает, но исчезает и различие между субъектом и предикатом; 3) происхождение («есть» означает эманацию свойства). Само происхождение предстает как перенесение качеств субъекта на вещь и как правильное «схватывание» вещи словом, где значит каждый звук, выражающий вещь. Поэтому наивысший смысл концепта есть извещение (enuntiatio), т. е. изречение как схваченность смысла в определенный (здесь и сейчас) момент времени. Слово, таким образом, имеет статус осмысленной речи. Речь связана со смыслами, не выраженными вербально, но подразумеваемыми в уме и естественно возвращающими к первообразам, которые обогащены этими смыслами.

    В XIII в. своеобразный концептуалистский синтез идей относительно универсалий осуществил Фома Аквинский. В XIV в. Проблему универсалий в концептуалистском духе решал Дуне Скот, который понимал под универсалиями реальность связей. Оккам выдвинул три основания, согласно которым универсалии не являются особыми реальными субстанциями, существующими вне человеческой души, они только образ и знак вещей. Знаки называются терминами (см. TERMINUS).

    Латинский словарь средневековых философских терминов > UNIVERSALIA (COMMUNIA) (UNIVERSALS)

  • 40 VERITAS (TRUTH)

    истина; отношение между вещью и мышлением; Откровение; Бог; то, что стремится овладеть человеком. По Августину, истина есть то, с помощью чего становится явным то, что есть. Ансельм Кентерберийский в диалоге «Об истине» различает истину мнения, истину воли, истину природного и неприродного действия, истину чувств, истину сущности вещей, высшую истину и две истины высказывания: «способность обозначать вещь как существующую, хотя эта вещь не существует» или «как несуществующую, хотя эта вещь существует» (Ансельм Кентерберийский. Т. 1. С. 208 наст. изд.). По Ансельму, «истина есть правильность, воспринимаемая одним лишь сознанием» (Т. 1. С. 221 наст. изд.). Такая истина одна, неизменна и не зависит от обозначения (см. SIGNIFICATIO). Она не исчезает при исчезновении обозначения. Напротив, только в соответствии с нею требуется обозначение того, что должно быть обозначено, а поскольку истина и слово суть одно, то и сама истина требует обозначения того, что должно быть обозначено. Обозначение требуется для перевода единого универсального в разнообразное. Следовательно, по Ансельму, не потому существует много правильных обозначений и соответственно много единичных правильностей, что есть много вещей, а напротив: вещи существуют правильно в том случае, когда они существуют согласно должному, что свидетельствует о том, что у них одна правильность, или истина. Псевдо-Гроссетест разделяет три вида истины: простую, сложную и среднюю. Простая истина является самой сущностью вещи, т. е. нераздельностью того, что есть, и его бытия; сложная истина - это соответствие вещи и мышления об этой вещи, соединяющее интенцию предиката с интенцией субъекта или разъединяющее их; промежуточная истина - это обозначения, которые мышление использует для выражения сложной истины, находящейся в самих вещах, поскольку истина существует в них как если бы само ее материальное начало, лишенное самодостаточности, было необходимо для мышления. Истиной, следовательно, будет вечная несотворенная субстанция, всецело единая, чье бытие необходимо должно быть и не может не быть. Фома Аквинский определял истину «как соответствие вещи и понятия».

    Латинский словарь средневековых философских терминов > VERITAS (TRUTH)

См. также в других словарях:

  • significatio — index content (meaning), hint, import, indication, innuendo, insinuation, intimation, meaning …   Law dictionary

  • significatio — var. significacio …   Useful english dictionary

  • significatio —    (s.f.) allusione …   Dizionario di retorica par stefano arduini & matteo damiani

  • in ambigua voce legis ea potius accipienda est significatio qua; vitio caret, prssertim cum etiam voluntas legis ex hoc colligi possit — /in aembigyuwa vowsiy liyjas iya powsh(iy)as aksipiyenda est signafakeysh(iy)ow kwiy vish(iy)ow kerat, prasardam kam esh(iy)am valantaes liyjas eks hok kolajay posat/ In an ambiguous expression of law, that signification is to be preferred which… …   Black's law dictionary

  • in ambigua voce legis ea potius accipienda est significatio qua; vitio caret, prssertim cum etiam voluntas legis ex hoc colligi possit — /in aembigyuwa vowsiy liyjas iya powsh(iy)as aksipiyenda est signafakeysh(iy)ow kwiy vish(iy)ow kerat, prasardam kam esh(iy)am valantaes liyjas eks hok kolajay posat/ In an ambiguous expression of law, that signification is to be preferred which… …   Black's law dictionary

  • In ambigua voce legis ea potius accipienda est significatio quae vitio caret, praesertim cum etiam voluntas legis ex hoc colligi possit — In an ambiguous expression of law, that construction ought rather to be adopted which renders it free from fault, especially when the intent of the law can thus be gathered …   Ballentine's law dictionary

  • signification — [ siɲifikasjɔ̃ ] n. f. • déb. XIIe; lat. significatio 1 ♦ Ce que signifie (une chose, un fait). « Je ne sais pas si ce monde a un sens qui le dépasse, [...] une signification hors de ma condition » (Camus). La signification de la vie. ♢ (1283)… …   Encyclopédie Universelle

  • Humanae Vitae — Humanae Vitae, umgangssprachlich auch als Pillenenzyklika bezeichnet, wurde am 25. Juli 1968 veröffentlicht und ist die siebte und letzte Enzyklika des Papstes Paul VI. Sie trägt den inoffiziellen Untertitel Über die rechte Ordnung der Weitergabe …   Deutsch Wikipedia

  • Humanae vitae — Humanae Vitae, umgangssprachlich auch als Pillenenzyklika bezeichnet, ist die siebte und letzte Enzyklika des Papstes Paul VI. und wurde am 25. Juli 1968 veröffentlicht, sie trägt den (inoffiziellen) Untertitel Über die rechte Ordnung der… …   Deutsch Wikipedia

  • Humanum Vitae — Humanae Vitae, umgangssprachlich auch als Pillenenzyklika bezeichnet, ist die siebte und letzte Enzyklika des Papstes Paul VI. und wurde am 25. Juli 1968 veröffentlicht, sie trägt den (inoffiziellen) Untertitel Über die rechte Ordnung der… …   Deutsch Wikipedia

  • Pillenenzyklika — Humanae Vitae, umgangssprachlich auch als Pillenenzyklika bezeichnet, ist die siebte und letzte Enzyklika des Papstes Paul VI. und wurde am 25. Juli 1968 veröffentlicht, sie trägt den (inoffiziellen) Untertitel Über die rechte Ordnung der… …   Deutsch Wikipedia

Поделиться ссылкой на выделенное

Прямая ссылка:
Нажмите правой клавишей мыши и выберите «Копировать ссылку»