-
1 pronuntiativus
prōnūntiātīvus, a, um (pronuntio), zur Aussage dienend, aussagend, Aussage-, modus, v. Indikativ, Diom. 338, 25. Consent. 374, 16 K. (ders. subst. bl. pronuntiativus, Donat. Ter. Phorm. 2, 2, 27): sententiae, Isid. orig. 2, 21, 15.
-
2 pronuntiativus
prōnūntiātīvus, a, um (pronuntio), zur Aussage dienend, aussagend, Aussage-, modus, v. Indikativ, Diom. 338, 25. Consent. 374, 16 K. (ders. subst. bl. pronuntiativus, Donat. Ter. Phorm. 2, 2, 27): sententiae, Isid. orig. 2, 21, 15.Ausführliches Lateinisch-deutsches Handwörterbuch > pronuntiativus
-
3 pronuntiative
prōnūntiātīvē, Adv. (pronuntiativus), aussageweise, Donat. Ter. Phorm. 1, 2, 7. Schol. Pers. 3, 52. Interpr. Origen. in Matth. 118.
-
4 pronuntiative
prōnūntiātīvē, Adv. (pronuntiativus), aussageweise, Donat. Ter. Phorm. 1, 2, 7. Schol. Pers. 3, 52. Interpr. Origen. in Matth. 118.Ausführliches Lateinisch-deutsches Handwörterbuch > pronuntiative
Перевод: с латинского на немецкий
с немецкого на латинский- С немецкого на:
- Латинский
- С латинского на:
- Все языки
- Английский
- Немецкий
- Русский